Jednoho večera, když jsme se všichni, to jest pán s paničkou a my čtyři fenky povalovali u televize, povídá mi panička: „Poslouchej Adri, slíbila jsem napsat článek o zkouškách a nic mě nenapadá. Nechtěla bys mi s ním pomoci?“ Já na to samozřejmě nic, akorát zívnu. To tak, chodit na cvičák, jezdit po výstavách a ještě publikovat, ani mě nenapadne. Ale německá ovčanda Axa do mne drbne svým prošedivělým čumákem a povídá: „ Jdi jí to nadiktovat, je naší povinností udělat vždycky všechno, co je v našich silách.“ „Tahle životní filosofie německých ovčáků je pěkně hloupá“ zavrčí z gauče moje máma Alka, „já se celej život tvářím jako úplně blbej pes a jaktěživo po mně nikdo nic nechtěl.“ „Stejně by Adri nic nevymyslela“ praví pohrdavě rozmazlená minitoyka Veverka, „ jediný co umí, je trhat linoleum“. „A ty kadit do botníku“ vzpomenu pohotově Veverčin nejnovější hit.To lino bylo stejně starý (dva měsíce, poznámka chovatelky), ale navzdory tomu paničce s tím článkem pomůžu. Jsem totiž v jádru velice ochotný pes.
Bylo to jednoho slunného květnového rána. Panička mě trochu učísla, topknot mi sepnula nenápadnou gumičkou a vyrazily jsme na dostihové závodiště v Hluboké nad Vltavou. Tam se totiž skládaly zkoušky ovladatelnosti a pracovní upotřebitelnosti psů. Tyto zkoušky jsou přístupné všem psům s průkazem původu. Když jsme dorazily na místo, bylo tam už spousta aut, lidí a psů. Některé jsem znala ze cvičáku, ale většina byla z jiných měst. Panička se hned zakecala s ostatními psovody, rozebírali zkušební řád, bodování cviků a bůhvíco ještě. Já jsem volný čas využila k tomu, abych se pěkně urousala a stihla jsem se dokonce i maloučko zabahnit v jediné louži, kterou se mi podařilo objevit vyloženě šťastnou náhodou. Panička mi připadala trošku nervózní. Byla jsem nejen jediný přihlášený pudl, ale dokonce i jediný zástupce společenských plemen, a tak záleželo na tom, abych neudělala ostudu. Jinak tam byli němečtí a belgičtí ovčáci, knírači, boxer, dobrman, howavart, flanderský bouvier, bearded kolie a soft coated wheaten teriéři. Sledovaly jsme s paničkou výkony našich kamarádů i cizích psů. Naprosto excelentně cvičil flanderský bouvier, jeden z německých a jeden z belgických ovčáků (jediní udělali zkoušku na výbornou). Hůře se dařilo teriérům a bearded koliím. Pak jsem byla na řadě já. Začínalo se dlouhodobým odložením na 30 metrů. Nesmí se hnout ani pes, ani psovod, a tak se nám těch 10 minut zdálo dost dlouhých. Stejně jsem si jednou ňafla a už byly tři body v tahu. Takže nakonec dvanáct bodů z patnácti za odložení. Kdybych se zvedla a popošla, byla by to nula a konec zkoušky, takže se zdálo, že si panička oddychla. Další disciplíny už byly u nohy psovoda a já se snažila, jak nejlíp jsem dovedla. Pár bodíků mi sice ještě uteklo, ale nakonec těch získaných bylo 37 a to znamenalo, že jsem zkoušku udělala na velmi dobře (do výborné mi chyběly 4 body).
Měly jsme s paničkou radost, dostala jsem zápis do PP a osvědčení a také paní rozhodčí si pochvalovala, že všichni psi byli dobře připravení, třebaže někteří neuspěli. Ti dostanou šanci znovu na podzim. Doma na nás čekal páník a byl tak nadšený, že mi určitě odpustí i tu rozžvýkanou peněženku, až ji najde. A ostatní psí holky? „Gratuluju, vidíš, že to nic nebylo“ řekla Axa. „Musely to být zkoušky pro úplný blby, když jsi to udělala“ ušklíbla se toyka Veverka. „Že se ti chtělo v tom vedru“ zívla moje máma. A já jsem se šla vyspat, protože pozítří mě čekala výstava. Ale o těch zas někdy jindy.
Všechny pudlaře a své pudlí kamarády zdraví stříbrná střeďačka Argent Adrienne Cassiepia.
(zveřejněno ve Zpravodaji Klubu přátel a chovatelů pudlů 2/98)