Moje první výstava

První výstava, to je něco jako první den ve škole nebo první rande. Třebaže  to potom člověk zažije ještě mnohokrát, tahle "premiéra" se mu vryje do paměti navždy. Ani já nejsem výjimkou,  a tak si dodnes přesně pamatuji  tu svou první, mrňavou a bezvýznamnou oblastní výstavu. Konala se na kynologickém cvičišti v Roztokách u Prahy a bylo na ní přihlášeno všeho všudy okolo dvou set psů. Nevěděly jsme tehdy ani já, ani moje mlaďounká fena trpasličího stříbrného pudla docela přesně, co nás čeká, a tak jsme nervozně postávaly u kruhu, ve kterém před námi pan rozhodčí posuzoval papilony, čivavy a bearded kolie. Fenečce mrholilo do precizně provedeného střihu z prestižního salonu a já jsem poprvé v životě pozorně sledovala práci pana rozhodčího. A čím déle jsme čekaly (pudlové byli hodnoceni jako poslední), tím menší chuť jsem měla vstoupit "do ringu". Posuďte sami: Do kruhu nastoupil cca šestnáctiletý mládenec s papillonem. Pes se nepředváděl, bál se, neochotně následoval svého mladého pána. Toho využil rozhodčí, aby na adresu mladíka pronesl několik ironických poznámek o vodítku zvaném tahadlo, atd. Vděčné publikum okolo kruhu se smálo (bodejť by ne, Pan rozhodčí udělal vtip) a já jsem si byla jista, že onen mladý muž by nejradši popadl svého psa a zmizel. Dodnes jsem přesvědčená, že to byla nejen první, ale i poslední výstava této dvojice, v šestnácti je člověk na posměch obvzvlášť citlivý. Pan rozhodčí zakončil posuzování papilonů krátkou přednáškou k davu, v níž vyzdvihl důležitost předvedení (nic proti tomu) a zdůraznil v tomto ohledu svou osobní přísnost.
Na řadu přišly čivavy. Majitel jednoho s psíků se s rozhodčím vcelku familiérně pozdravil (tehdy mi na tom nepřipadalo nic divného) a poté se jal předvádět. Ale ouha, zvířátku zvyklému na předvádění v hale se mokrá tráva evidentně nelíbila, a tak se lidově řečeno "zašprajcovalo" a smykem se nechalo táhnout. Po několika metrech se mu podařilo přetáhnout předváděčku přes hlavu a psík se celý šťastný  bleskurychle uchýlil pod židli paní zapisovatelky. A vida - třebaže v tomto případě se nedalo ani při nejlepší vůli hovořit o předvádění, pejsek si odnesl titul vítěze třídy.
Následovaly bearded kolie. Zde se neodehrálo nic zajímavého, jen v jednom případě si pan rozhodčí půjčil od mladého vystavovatele  psa, aby chlapci ukázal předvedení. Šlo mu to výborně, mladý veselý pes se pod jeho vedením zklidnil a pěkně se prezentoval, a protože si pan rozhodčí tentokrát odpustil ironické komentáře, odcházel mladík i se psem nezesměšněn a bohatší o rady.
Konečně přišly na řadu pudlové (mimochodem v "silné" sestavě tří jedinců). Třebaže jsme poctivě trénovaly, moje fenka se nepředváděla, se staženým ocasem táhla na vodítku. Nepochybně jsem na tom měla svůj podíl i já a moje nervozita. "Vy jste prvně na výstavě, co?"otázal se pan rozhodčí. "Je to vidět." Nepochybně to bylo vidět, ale každý je jednou poprvé na výstavě, a jak známo, žádný učený (ani člověk, ani pes) z nebe nespadl. Načež pan rozhodčí, povzbuzen úspěchem s bearded kolií, dospěl k názoru, že mi ukáže, jak se takový pudl předvádí. Jenže pudl není bearded kolie. V okamžiku, kdy fena zjistila, že konec vodítka svírá cizí člověk, zachvátila ji panika. Dala se na útěk, vodítko ji zarazilo, a tak oběhla rozhodčího dokola, vzpínajíc se přitom jako splašený kůň na lonži. Nakonec se jí podařilo s předváděčky vysmeknout a uprchnout k manželovi sedícímu u kruhu. Odjeli jsme tenkrát s velmi dobrou (nic jiného jsme si ani nezasloužili), ovšem trvalo dost dlouho než jsem svou fenu přesvědčila, že vyvrcholením každé výstavy není okamžik, kdy se ji pokusí v kruhu odcizit z jejího pohledu neznámý šílenec.
Od té doby uplynulo už pár let, přišly velké výstavy, národní a mezinárodní, ale nikdy potom jsem se už nesetkala s tak nevhodným chováním rozhodčího a nikdy  jsem už nebyla tak blízko rozhodnutí ukončit vystavování svých psů jako tenkrát. Je pravda, že mnohem častěji se člověk setkává s nekulturním chováním vystavovatelů, kteří neunesou případnou prohru a dají průchod svým emocím. Přesto bych chtěla touto cestou apelovat na všechny rozhodčí exteriéru - nezesměšňujte vystavovatele ani jejich psy. Citlivý přístup, rada, nebo korektní vytknutí chyb povzbudí začínajícího vystavovatele mnohem víc než posměch a ironie. Mnohdy to jsou právě zážitky z první výstavy, které ovlivní budoucí chovatelskou kariéru mladého vystavovatele a potažmo s ní i výstavní kariéru psa.
Jen tak na okraj: hlavní psí hrdinka tohoto příběhu se nakonec předvádět naučila a ulovila dokonce i pár těch titulů, jimiž se chovatelé rádi pyšní. Zatímco tohle píšu, spokojeně chrupká na gauči, protože netuší, že za "pár" to má do třídy veteránů a poněvadž vypadá i po dvou mateřstvích pořád k světu, její výstavní "kariéra" ještě není tak docela minulostí.