Perská polní....

O kočkách toho příliš nevím – jsem pejskař tělem i duší. Navzdory tomu jsem o plemeni s názvem norská lesní kočka už kdesi slyšela. Že ovšem existují i perské polní kočky, to jsem zjistila až jednoho únorového podvečera v roce 2008…

Do jižních Čech  jsme se vraceli s rodinou z návštěvy u babičky v Ostravě. Můj manžel coby řidič, naše dvě dcerky, tři pudlice a nezbytný rozmazlený potkan Hagrid. Německý ovčák Santos musel předešlé dny strávit u kamarádky – babička je alergik na psí srst. Byl únorový večer, nevlídný a mrazivý. Domů nám zbývalo už jen pár kilometrů a já jsem v polospánku mžourala po polích nedaleko obce Dynín. A pak jsem ji uviděla. Kočku.  Seděla na polní cestě, na čemž by nebylo nic divného. Kdyby totiž nebyla perská.

„Na tom poli je peršanka“ informovala jsem svého chotě. Každý jiný chlap, který by měl stejné zkušenosti se sběračkou všeho živého v mé osobě, by v ten moment sešlápl pedál plynu až k podlaze a kategoricky by tvrdil, že na poli žádná kočka nebyla. Můj manžel je ovšem světec. A tak se jen poněkud zkormouceně zeptal: „mám ti sjet na tu polňačku?“  Na polní cestu opravdu sjel a dokonce ohleduplně zastavil tak, aby krčící se kočku auto nevyděsilo. Pomalu a sedíc na bobku jsem se k ní šourala, dvakrát třikrát se číča vzdálila a pak se opatrně přiblížila. Zkušeným hmatem chytače rozličné zvířeny se mi ji podařilo uchopit za zátylek. Očekávala jsem zuřivý odpor, kočka mi však zůstala viset v ruce jako kus hadru. Byla neuvěřitelně lehoučká a tak vysláblá, že se nezmohla na nic než slabé kňourání. Můj muž se na nic neptal. Mlčky vystěhoval kompoty od babičky z krabice, čímž jsme získali provizorní přepravku. Starší dcera dostala instrukce, aby držela škatuli pevně zavřenou, neboťˇnikdo nestál o to, honit vyděšené zvíře po autě. Kočka však seděla na dně krabice jako vycpanina.

Teprve doma jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Byla béžová s červenou maskou, tlapkami a ocasem (později mne kočkaři informovali, že se jedná o himalájské zbarvení s červenými odznaky) a na filc zplstnatělá. Tento doslova neprůstřelný filc ji nepochybně zachránil život – nepronikl skrz něj  déštˇ a fungoval jako dokonalá deka, chránící před mrazem. Číču jsem ubytovala ve výstavní kleci pro psy, dostala pelech, obětovala jsem jeden plech (stejně houby peču), do něj písek (ještěže chováme ty strašilky, takže i písek byl u nás k mání), misku s vodou a samozřejmě najíst. Třebaže reklama hlásá, že „Kočky by kupovaly Whiskas“ , zatímco reklamní slogan na Pedigree praví „jsme tady pro psy“, peršanka se do pedigrácké konzervy vrhla jako šílená. Byla  vyhublá a vyhladověla, a tak jsem jí musela dát jen trochu krmení, aby nedostala zažívací obtíže. Klec jsme přistrčili k topení a vyrazili ke kamarádce pro ovčáka Santose.

Po návratu jsem kočku vypustila z klece, chtěla jsem vědět, co bude říkat čtyřčlenné psí smečce, z níž největší člen má 40 kg. Neříkala nic. Nakráčela mezi psy se vztyčeným ohonem, hlasitě se dožadovala další dávky krmení a o psy se otírala stejně jako o nohy židle. Psi jí příliš pozornosti rovněž nevěnovali. Noblesní Adriana se s odporem odvrátila, téměř šestnáctiletá slepá Cindy její přítomnost ani nezaznamenala, aprikotka Diora k ní lhostejně přičichla a Santos dokonce ani to… Prošla mu pod břichem a on se tvářil, jako by ji znal odjakživa. Honit kočky na chalupě je sranda, honit kočku, která neutíká postrádá jakýkoliv smysl. V příštích dnech se kočka, pracovně nazvaná dle místa nálezu Dýně (já vím, není to nic moc jméno pro peršanku, ale existují i vesnice s horšímu názvy… Stačí vzpomenout známý hit – Pičín, Kozomín, Řitka… Takže kočka může být ráda, že se našla u Dynína) nedělala nic jiného než spala a v pravidelných intervalech žrala. Ukázalo se, že je čistotná, a tak nemusela pobývat zavřená v kleci a brzy se přestěhovala k starší dcerce do postele, kterou sdílela s Diorou. Starosti mi ovšem dělal kočičí kožich. Tvrdý filc, který pokrýval celé tělo kočky nebylo možné rozčesat. Mám letitou praxi v salonu pro psy a vždycky jsem se holedbala tím, že rozčesat jde všechno. Ovšem dnes vím, že totálně zplstnatělá peršanka rozčesat nejde. Pokusila jsem se o to, vyzbrojena kvalitními nástroji, ale zjistila jsem, že srst nevyčešu, nýbrž doslova na kůži vytrhám. A tak nezbylo než přistoupit ke krajnímu řešení – totálnímu oholení kočky strojkem.  Za pomoci starší dcerky a dědy jsme se do toho pustili. V salonu jsme zanedbané peršanky holili poměrně často, obvykle však v celkové anestezii. Dýně byla naštěstí tak vysláblá, že nekladla téměř žádný odpor. Holení kočky je záležitost dost náročná. Kočky mají velmi jemnou kůži a pakliže je těsně u ní tvrdý filc, strojek snadno kočku poraní. Celá procedura  naštěstí skončila jsem třemi malými říznutími, která ani nevyžadovala šití. Strojek dostal zabrat, ale po hodině jsme byli u konce.  Teprve tedˇbylo vidět, jak je Dýně hubená – žebra a pánevní kosti z ní vystupovaly. Na závěr putovala do vany a posléze pod fén – obojí zvládla naprosto perfetně. Když jsem ji po všech těch procedurách zavírala do klece, aby si odpočinula, předpokládala jsem, že po přestálém stresu se mnou nebude „mluvit“. Dýně mne mile překvapila – okamžitě se chovala, jako by se nic nestalo. Mazlila se a předla, dožadovala se krmení a pečovala o zbytky svého kožíšku. Zdálo se, že se jí ulevilo, když se zbavila špinavé deky.

Kdo někdy viděl oholenou peršanku, musí mi dát za pravdu – diplomaticky řečeno žádná velká krása. Nediplomaticky řečeno – děs běs. Pochmurně jsem hleděla na vychrtlé zvíře s komicky velkou hlavou. Od začátku bylo v plánu kočku dostat z nejhoršího a najít jí nový domov. Ovšem tedˇjsem měla vážné obavy, že v tomhle stavu se do solidních rukou udat nepodaří. A než zaroste bude trvat půl roku – za tu dobu si na ni člověk zvykne natolik, že její stěhování do nového domova bude problém.

Dýně, kterou jsem raději přejmenovala na Salome (kdyby náhodou zůstala doma), byla u nás evidentně naprosto spokojená. Přesto jsem ji zkusmo nabídla v diskuzi na zvířecím serveru i.fauna. Pár zájemců se ozvalo, ale mezi nimi přístupem jednoznačně vynikala paní Hybská z Pardubic. Zapálená kočkařka, která se kromě vlastních koček stará o umistˇování kočičích bezdomovců, byla dokonce ochotna si pro Salome dojet až z Pardubic do Českých Budějovic. A tak se nakonec Dýně alias Salome, ve finále Sally, stěhovala do města perníku. Ze začátku rozhodně neprojevovala vděčnost – odmítala komunikovat s ostatními kočkami a všemožně dávala najevo, že společnost německého ovčáka a smečky pudlů jí podstatně víc vyhovovala. Ale nakonec si samozřejmě zvykla, má se mnohem líp než u nás, krásně zarostla a já touto cestou ještě jednou děkuji paní Hybské za obětavost.

V den nálezu	Po oholení
Se smečkou	A po roce v novém domově