Ne, opravdu nemám nic společného s Řeckem a ani s ostrovem téhož jména... Narodil jsem se v Říčanech u Prahy, maminka byla Češka a tatínek Němec. To jen pro pořádek. Za to, že jsem se stěhoval z Říčan do Českých Budějovic může můj německý tatínek Orbit von Tronje. Když ho totiž má budoucí panička viděla na internetu, prohlásila,  že po tomhle psovi musí mít štěně, kdyby za ně měla zaplatit všemi úsporami a rozvodem k tomu. Úspory nakonec stačily, soudě dle toho, že páníček je stále členem naší smečky.
A tak jsem se ve svých sedmi týdnech stěhoval do jižních Čech. Přijelo pro mne tenkrát velké špinavé auto plné lidí a divných zvířat, o kterých mi tvrdili, že jsou to taky psi. Byl jsem ještě malý, a tak jsem netušil, že existují psi, kteří nevypadají jako psi, nejsou cítit jako psi a přesto jsou to psi. Překvapeně jsem na ty načechrané koule zíral a ony přezíravě koukaly na mne. Ta největší, šedivá koule se odtáhla, nakrčila dlouhatánský úzký čumák a řekla: „ No ne, to je hnusota! To mám jet v jednom voze s tímhle smrdutým spratkem? Vezmu si taxíka!“ Ta menší šedivá koule řekla: „Čeho se ještě na starý kolena nedočkám?“ Ta nejmenší zrzavá koule neřekla nic. Tak jsem šel k ní a zatahal ji za ucho a ona mne kousla do nosu. Tak proběhlo mé první setkání s Adrianou, Cindynou a Diorou, jedním slovem se smečkou, o které mi nová panička řekla. „To jsou naši pudlové, miláčku“. Tenkrát jsem brečel a dospěl k závěru, že nemám rád pudlové.
Přijeli jsme do mého nového domova (Adriana se celou cestu dožadovala otevření oken a použití dezodorantů) a pán prohlásil: „Tak ode dneška máme místo dva plus jedna dva plus kotec:“ Tehdy jsem ještě nevěděl, co tím má na mysli. Ubytovali mne v kotci jiného typu, než na jaký jsem byl zvyklý. Byl větší, docela pohodlný, ale hned jsem viděl, že moji noví majitelé mají mizernou fantazii a naprosto jim chybí pochopení pro psí potřeby. Okamžitě mi bylo jasné, že můj nový kotec, který nazývají „kuchyň“ bude potřebovat nějaké úpravy, aby plně vyhovoval mému vkusu. Bohužel se ukázalo, že jsem se stal majetkem nesmírně konzervativních a úzkoprsých lidí, kteří veškeré mé pojetí kuchyňské přestavby tvrdě odmítají. Jen jsem se trochu zabydlel, začal jsem s renovací. Vzal jsem to pěkně od podlahy a dal se do vytrhávání staré podlahové krytiny. Byla na celé ploše kotce stejná – neuvěřitelně fádní! Naštěstí jsem v ní objevil u dveří nepatrnou trhlinku. Dle hesla „s chutí do toho půl je hotovo“ jsem se do toho pustil. Řeknu vám, byla to pěkná dřina! Ovšem my ovčáci jsme proslulí pracovitostí a žádné práce se nelekneme, takže během chvíle se mi podařilo vyrvat pořádný kus lina. Pod ním se objevilo jiné, pěkně červené, moc hezky svítilo. Makal jsem a za chvíli byla díra skutečně pořádná. Byl jsem zrovna v nejlepším, když přišel páníček. Chvíli němě zíral a pak zařval do obýváku: „Pojď se podívat, co ten tvůj debil udělal!“ Byl jsem náležitě hrdý. Přišli se podívat všichni – panička, děda i Martinka. A neměli slov. Určitě netušili, jak talentovaného bytového architekta zakoupili. Ovšem panička mé zásluhy poněkud snížila tím, že řekla páníkovi, že je to jeho vina, poněvadž kdyby tu trhlinku zalepil včas, nebyl by si jí ten pes (tedy já) všiml, neměl by se čeho chytit a tudíž by nevyrval hektar podlahy. Pán naštvaně prohlásil, že tedy ano, že je to jeho vina, a že vytrhá lino celý, kuchyň vydlaždičkuje, doprostřed dá kanálek a na zeď hadici. Nakonec to ovšem neudělal a místo toho přilepil ten utržený kus. Ještě štěstí, že jsem prozřetelně část lina sežvýkal na padrť, takže má námaha nebyla úplně marná – přece jen mám v kotci kus podlahy jiné barvy i materiálu.
Když jsem skončil s podlahovou krytinou, pustil jsem se do kychyňské linky. Zde jsem udělal jen drobné úpravy (za což je mi panička neskonale vděčná) – kulaté úchyty šuplat jsem opracoval. Co úchyt to originál – která hospodyňka se může něčím takovým pochlubit?
Jedno dopoledne jsem věnoval čalounické práci. Šlo mi to rychle od huby, jedna radost. Později mi panička řekla, že jsem udělal dobře, že ty židle byly stejně hnusný, a že nebýt mne,  nových by se nedočkala. To lino jsem ovšem prý trhat fakt nemusel. No to byl holt bonus.
Když se teď se zalíbením koukám na svůj vlastnohubně zadaptovaný kotec, jsem na svou práci pyšný. Jak jsem uvedl v začátcích, jsou moji majitelé velmi konzervativní a nebyli mému nekonvenčnímu pojetí nikdy nakloněni. Musel jsem pracovat tajně, po nocích a v absolutní tichosti, jinak mi bylo v práci zabráněno. Jakmile jsem byl přistižen, okamžitě mi vyčinili a nacpali do huby gumového dinosaura (prý hračku na zabavení).  Musel jsem počkat, až vypadnou, pak bum bác, dinosaurus letěl do kouta a já pokračoval v práci. Bydlení je hra, aspoň v televizi takový pořad běží. Pokud by měl někdo z vás zájem o rekonstrukci kuchyně, mohu nabídnout své služby. Myslím, že bych zvládl i jiné místnosti, mám praxi i fantazii.
Další trápení jsem měl ohledně výživy. Jistě uznáte, že rostoucí organismus potřebuje pestrou stravu. Ovšem moji ignorantští majitelé mi den co den sypali do misky stejné kuličky, které nazývali „superprémiové krmivo“. Nevěděl jsem, co je na něm superprémiového, protože neobsahovalo nic z toho, co jsem jako štěně miloval – žádné kamínky, ohryzky, odpadky, ba ani vajgly. To všechno jsem si musel pracně nacházet venku. Jako africký pária jsem zkoumal křoviska a okolí odpadkových košů a kontejnerů. Jenže jakmile jsem nalezl něco skutečně superprémiového, panička propadala hysterii, s řevem svého obligátního „fuj je to!!!“ mne pronásledovala a nález mi bezohledně a hrubě rvala z pusy. Pochopil bych, kdyby ho pak sama snědla, ale ona ne, ona ho s kletbami metala do dáli. Byl jsem v každém ohledu nepochopené a týrané štěně.
Ve svém štěněcím věku a raném mládí jsem chodil s paničkou do práce – pracoval jsem jako výstupní kontrola v salonu na úpravu psů. Kontroloval jsem, jestli panička nedělá zuby. Do salonu jsem chodil nesmírně rád, protože v čekárně byla váha. Jako maličký jsem se na ni bál, a tak jsem za každé zvážení dostal půlku piškotu. Není divu, že jsem záhy nalezl v pravidelné kontrole hmotnosti zalíbení a vážil jsem se často, tak často, jak se mi jen podařilo utéci ze salonu na váhu. Někdy mi to vyšlo i pětkrát denně. Pokaždé jsem dostal odměnu a pochvalu. Jednoho dne, to mi bylo už pět měsíců, se mi opět podařilo proklouznout dveřmi a vřítit se rychle na váhu. To,  že si na ní zrovna nějaká paní váží perskou kočku mi nepřipadalo podstatné, koneckonců na váze bylo dost místa pro oba. Jenže kočka se se mnou vážit nechtěla, možná proto, že jsem ji při skoku na váhu trošku přišlápl. Začala vřískat a vyletěla své majitelce po drahém kabátě až na hlavu. Jako dnes slyším, jak ta paní říká mrazivým tónem paničce: „Vy mi tvrdíte, že ten pes nešel mou kočku zakousnout, že se šel jenom ZVÁŽIT?“
V době svého působení v psím salonu jsem si velmi oblíbil jorkšíry. Chtěl jsem taky takovou panenku k Vánocům, ale panička řekla, že bych ji hned rozbil a koupila mi vepřové ucho. To rovněž nebylo k zahození, vydrželo mi skoro tak dlouho jako by mi vydržel jorkšírek a umastil jsem s ním na Štědrý den celou čerstvě vyleštěnou podlahu. To měli za to, že mne nevzali ke stromečku. Já bych tam byl býval byl hodný. Dnes vím, že mne tam nevzali proto, abych nečural na koberec. Každej rozumnej člověk pochopí, že se na koberec čurá mnohem líp než na lino, protože se to hned vsakuje a jednomu to neteče pod nohy.
Jak jsem rostl, mé vztahy s pudly procházely změnami. Záhy jsem nebyl tím bezbranným, bezelstným a ufňukaným uzlíčkem, který mohly pudlí dámy šikanovat, okrádat o jídlo a psychicky deptat. Stal jsem se škodičem a pudlice vstupovaly do kuchyně už jen v případě nejvyšší nutnosti (jen tehdy, potřebovaly-li se přemístit do ložnice, kde ty kudrnaté bestie protekčně nocují v posteli). V tom případě vytvořily zástup a rychlým klusem se přesouvaly nejkratší cestou. Pokud byly nuceny strávit v kuchyni víc času, okamžitě obsadily vyvýšená místa – zpočátku židle, jak jsem rostl, přišel na řadu stůl.

Tohle všechno je  minulost. Jsem už dospělý.  Spoustu věcí, které se dříve vymykaly mému chápání už vím. Vím už, že ty voňavé koule nejsou oběti zfetovaného kadeřníka, ale výstavní pudlové. Vím, že je nesmím okusovat, škubat jim pracně napěstované chlupy, brát jim hračky a šlapat po nich. S Diorou jsem nakonec uzavřel přátelství. Sdílíme spolu vášeň pro rychlý běh (to je vám běhna! Kolikrát jí na louce ani nestačím), plavání, aporty a smrduté louže.
Vím už také, že linoleum trhá jen vandal a primitiv. Komisař Rex, Rin Tin Tin, Bílý Tesák, ani čtyři z tanku a pes nic takového nedělají.
Vím už také, že fujtajblů na zem spadlých se nesmím dotýkat, natož je konzumovat. Je to smutný fakt, ale i s ním jsem se smířil.
Jsem už prostě velký a rozumný pes. Jsem miláček. Mezulán a mameluk. Čokl zatracenej. Synáček a zlatíčko. Hyena smrdutá a vlkodlak. Santos, Santini, Santiágo a Santusák. Poslušný, dobře socializovaný a pěkný německý ovčák. Jsem prostě Zakynthos Sherak.